Výše uvedené články se zabývaly vlivy známkování v předmětech jako jsou „hudební výchova“, „výtvarná výchova“ a „tělesná výchova“. Blíže se dnes podívám na dva nejčastější argumenty (beru i argumenty z podobných diskuzí), které obhajují nutnost hodnocení i těchto „měkkých“ předmětů. Jsou to různé varianty těchto argumentů:
1) Ať si děti zvykají, protože jsme hodnocení ve všem po celý život.
2) My jsme to vydrželi, tak ať to vydrží taky.
Co říkáte vy na tyto argumenty? Neběhá vám při nich ani trochu mráz po zádech? Jsme doopravdy takoví?
Takže:
Hodnocení po celý život.
Ano, ale vyhovuje vám to neustálé hodnocení a to, co přináší? Někdy jsou dopady hodnocení příjemné, zvláště pokud jsou spojeny s odměnou, jindy nepříjemné, pokud jsou spojeny s trestem, byť třeba jen v podobě srážení vaší sebedůvěry. Je však i mnoho důsledků hodnocení, které jsou nepříjemné, až zhoubné, ač si to ani neuvědomujeme. Především tehdy, když hodnocení přestává být nástrojem a místo toho se stává cílem. Často se objevuje jev, který by šel označit jako „čárkovací metoda“. Jedná se o případy, kdy se původně přínosné činnosti přestaly soustředit na skutečné výsledky. Místo toho se změnily v honbu za splněním „povinného množství“ při vynaložení co nejmenšího úsilí. Typickým příkladem „čárkovací metody“ je situace, kdy městská policie rozdává pokuty téměř jen za parkování a přitom se „zavřenýma očima“ uskakuje před autem na chodníku před základní školou. Nebo kdy policista při zahlédnutí doutnajícího konfliktu raději změní svou trasu za „bezpečnější“. Nebo když úředník nic nevyřeší, ale zato vymyslí další formulář, aby mohl lépe vykazovat svou činnost. Určitě jednou takové případy rozeberu v samostatném blogu.
Také si nedovedu představit, že by se argumentujícím líbilo, kdyby byli skutečně hodnoceni ve všem. Co tak vyhodnocování, kolikrát za den jdete na WC, jak je ze zdravotního hlediska složená vaše svačina, kolikrát ročně jdete do divadla či na koncert, jak optimalizované jsou vaše nákupy a podobně. A u každého hodnocení by se našel nějaký „dobrý“ důvod, například váš výkon v souvislosti s vaším zdravím, úroveň vašich výstupů v návaznosti na vaši kulturní vyspělost a podobně.
Nebylo by lepší spíše hledat cesty, jak to udělat, aby těch hodnocení bylo v celém životě co nejméně? Aby se užívání si života a kreativita neztrácely v hledání nejefektivnější cesty i za cenu podvodů a deformování lidských hodnot? Já jsem názoru, že BYLO.
My jsme to vydrželi.
Zde mě nejvíce mrzí, že neznám životní roli každého konkrétního diskutéra. Je to vyhořelý rodič? Nebo snad pomstychtivá oběť? Nebo jsme jen otupělí a bezcitní ignoranti, kterým jsou cizí problémy zcela lhostejné? A jsme doopravdy takoví, že nás potěší neštěstí někoho jiného?
Obecně mě dost vytáčí, když se něco dělá blbě jen proto, že se to tak dělalo dříve. Že pro dělání průšvihů se používá argument, že jiní dělají průšvihy také. Často čtu zvrhlé pseudodůvody stylu: „Nebudu po svém psovi uklízet exkrementy, protože je na sídlišti nepořádek.“ „Nemůže ti vadit zakouřená kancelář, protože továrny vypouštějí více škodlivin.“ „Proč bych nekradl, když politici kradou více.“ To opravdu nechceme, aby naše společnost byla lepší, aby se všem žilo lépe, aby se naše děti měly lépe? Nebo jsme přesvědčeni, že zlepšování musí začít někdo jiný za nás? Nebo že nestojí za to, zlepšovat maličkosti a je lepší jen čekat na velkou zlepšovací revoluci, která vše zlepší tak, že si to ani neumíme představit? Já si tedy myslím, že lepší je snažit se po malých kapkách zlepšovat cokoliv, než jen čekat a čekat a čekat... a sakra, na co to vlastně čekám?
Děkuji za pozornost
PS: Vítám všechny připomínky (kladné i záporné) a nápady, jak pomoci s řešením problémů. Zatím se mi u svých článků daří každému diskutujícímu odpovědět (možná i proto, že reakcí je zatím dost málo).